„Je Mezinároní den žen, tak reaguji. Dnes jsem viděl venku v busech MHD v Ostravě stovky lidských bytostí, ale byly mezi nimi jen tři ženy, totiž počítáno podle oblečení v sukních či šatech. Jinak to byly bezpohlavní mužoženy, černé vršky a modré džíny. Kdybyste připsala do svého desatera, že žena má chodit v sukni či šatech, udělala byste pro muže velmi dobrou službu, neboť by se opět mohli začít chovat jako muži. Tímto vyhlašuji Mezinárodní den žen v sukních… “
Zaujala mě na tomto povzdechu dva kousky věty s velmi rozporuplnou reakcí. Ta první část je: …viděl jsem.. stovky lidských bytosti… takové mužoženy… a ta druhá část je: …ale byly mezi nimi jen tři ženy v sukni či šatech.
Z toho vyplývá, že ty lidské bytosti, které pán viděl byly mužoženy čili se dá říct i naopak ženomuži. Což znamená, že pán zprvu hovořil a měl na mysli jak neurčité ženy, tak neurčité muže. Ale nakonec chce změnu jen po ženách. Což jak vidím, je zcela nespravedlivé… protože sám muž sebe a své kolegy muže, z této požadované změny ihned vyloučil a vypadá to, že muži mohou zůstat v té černo-modré verzi oblečení a není jim nic vytýkáno.
Jsem módní návrhářka již třicet let a stylová poradkyně přes oblečení mužů a žen dvacet let. Troufám si říci, že v problematice odívání českých žen a mužů jsem opravdový odborník a profesionál. Leč teď na chvíli opustím šedočernomoré mužoženy i ženomuže a povím vám příběh, který s tím o čem psal rozezlený pán, zdánlivě nesouvisí. Ale souvisí a to velmi.
Nedávno mi přistála v mailu neuvěřitelná zpráva. Můj kamarád z mládí, kterého jsem léta neviděla, mi napsal, že bude pořádat zcela mimořádné setkání naší staré party. Na tom by nebylo celkem nic mimořádného, kdyby se ovšem nejednalo o partu těžkých rebelů, hašišů a hípísáků v otrhané džínovině a s dlouhými vlasy (u všech) a nezbytnými plnouvousy (převážně u mužů :)). Byli jsme takovými trochu vyvrhely tehdejší slušné a bázlivé normalizační společnosti sedmdesátých let. Nám se líbilo těžce vyčnívat a provokovat. Byli jsme rebelové, kteří chodili do kina Náročného diváka na americké a italské filmy a taky na zakázané koncerty Hutky, Plastik People, Mišíka a ETC a všech možných jiných vyvrhelů. Milovala jsem jako pravá rebelka tuto společnost, se kterou jsme chodili do Bzenecké vinárny spolu se starými básníky a filozofy, kteří pracovali jako topiči v kotelnách nemocnic a jiných fabrik, probírali francouzské impresionisty, německé surealisty a italské nihilisty. Moc jsem se na naši partu těšila a vytáhla jsem staré fotky a zcela podlehla krásnému sentimentu té mladické rebelie.
Nicméně když se přiblížilo datum setkání, padl na mě chřipkový bacil a já neměla volbu – prostě jsem zůstala ležet v posteli a bylo mi to hrozně moc líto. Za tři dny po akci, když mě bacil dal trochu pokoj, jsem zavolala své kamarádce, která tam byla a vyzvídala: jaké to bylo, povídej, přeháněj… Bylo to úžasné… a povídala a přeháněla. Pošli mi fotky, zvědavě a natěšeně a netrpělivě jsem reagovala. Fotky vzápětí přes úschovnu došly… a já při pohledu na ně, polkla naprázdno a moje nadšení bylo někde úplně v háji. Koukala jsem na ty fotky nevěřícně a hledala jsem ty staré krásné rebely, plné krásného vzdoru, dlouhých vlasů a hustých fousů.. proboha, co to jsou za lidi na těch fotkách? Nakonec jsem přece jen některé našla.
Nicméně jsem našla v té celé skupině asi dvaceti lidí asi pět těch, které jsem poznala na první pohled – jo – tohle jsou oni: Dillí, Mošek, Podhrdlí, Smích.. usmívala jsem se na ty tváře, ve kterých se sice objevily vrásky, někdy i pár kilo navíc, vlasy zjemněly a zešedivěly… ale byli to oni. Tihle chlapi byli pořád ti, které jsem znala – měli stejný výraz, stejně krásné mladistvé oči a byli pořád tak nějak hezky oblečení – prostě měli v sobě esprit, šmrnc a drajf… to, co měli v mládí. A ještě tam byla druhá skupina… a to byli staří páprdové. No name. Bez chuti a bez zápachu. Když jsem se na ně dívala – hledala jsem lupou něco, čeho bych se mohla chytit: jiskru v oku, nadšený úsměv, radost v tváři. Ale nebylo tam nic, co by mi připomínalo ty, které jsem znala před čtyřiceti léty.
Dost mě to vzalo. Viděla jsem tam chlapy, kteří přijdou z práce domů, otevřou si pivo a pustí si televizi… pak si dají ještě jedno, nebo dvě, přesunou se na gauč nebo do postele a usnou, aby se mohli ráno vzbudit do práce a po práci přijít domů, dát si pivo a lehnout na gauč před televizí… Úplně mě mrazilo z toho zjištění, že se z těcch krásných mladých mužů plných ideálů, nadšení, vizí, tužeb a přání – stali roboti se stejnými tvářemi, které postrádaly osobnost, charisma a ojedinělost.
V hlavě mi začala znít písnička od Kocába – Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál.. pozvi mě dál… Znám chlápka, ten má v úctě svět a přitom devadesátpět.. ten mládím září… ty ale klidně odzíváš, snad všechno nač se podíváš, už strašně dlouho v sobě máš, své vlastní stáří….
Jela jsem autem do práce a poslouchala tuhle úžasnou písničku. A uvědomila si, že ta šeď se do našeho života nevkrádá pomalu a nenávratně stářím. On totiž věk se stářím nemá moc společného. Stárnout člověk začíná v okamžiku, kdy rezignuje na své touhy a sny. V okamžiku, kdy se naučí nevyčnívat, nic nechtít – jen tu výplatu… pivo, cigarety… Stáří je absence touhy a tvořivosti. Pokud chodíte do práce, abyste vydělali peníze.. a je jedno na co – pak stárnete. Pokud vás práce baví, nebo máte tvořivého koníčka… stáří se vám vyhýbá. A pak můžete mi devadesát pět a mládím budete zářit…
Paradoxně to, o čem mluvil ten pán, na jehož pár vět jsem reagovala – totiž nemluvil primárně o oblečení. On totiž mluvil o šedi člověka, kterého viděl rozmnoženého do stovek exemplářů. A ten člověk byl šedočerný nudný no name.
A určitě máte chuť se mě zeptat na to, jestli tam byly nějaké ženy, proč o nich nehovořím? Ano – byly tam i ženy, ty které jsem znala, když jim bylo dvacet… a paradoxně vypadaly všechny tak, jako ve svých dvaceti. Poznávala jsem je na první pohled. Ten esprit měly ve tváři všechny. Zvláštní, že?
Nejsem zastáncem toho, aby ženy nosily sukně a šaty jen proto, aby na ně měli muži krásný pohled. Ať se muži dívají na oblohu, kvetoucí stromy, kytky podél cest… je tolik krásy kolem nás… sukně a šaty vaše stáří, milý pane nevyřeší….
– poslechněte si ji a nechte ji na sebe chvíli působit. Jak jste staří? Nebo jak jste mladí?